Vymysleli jsme s Schenkem plán, podle kterého se budem teda jakože řídit, ale samozřejmě je možné ho během cesty změnit dle toho jak to vůbec půjde... to je jasné. Pokusil jsem se to namalovat do takových rádoby mapek, ať víte aspoň orientačně. Jen připomínám, že Rila a Pirin jsou pohoří v Bulharsku. Něco k jednotlivým trasám, podle různých cestopisů z netu (kurzívou) a našich domněnek, respektive velkých očí. Myslím, že Maruška by se dokázala vyjádřit líp.
1...jedem do Bulharska, jedeme do Zimbabwe, jedem na hostinu, špatně to nedopadne...
2. Snad nebudeme mít velké zpoždění a stihneme v klidu vyřešit věci v Sofii (směna peněz) a bus do Banska a z Banska na Vihren, kde se ubytujeme v místních apartmá. „Scházíme k chatě pod Vichrenem, kde zjišťujeme možnost ubytování, až se nakonec ubytujeme, abychom mohli usušit mokré věci. Odpoledne se opět vyjasní , tak tři z nás si ještě děláme výstup nalehko na nejvyšší vrchol Pirinu na Vichren. Se stoupající výškou se dostáváme do mlhy, takže viditelnost je mizivá asi pět metrů a tak se vracíme na chatu, dáváme si večeři a pomalu se bereme ke spánku“... “Na chatě Vichren obědváme kuřecí polévku a šopák – pro všechny 3 celkem za 10,80 Lv. Chutná pouze Davidovi, který si navíc v bufetu v sousedním baráku dává pivo Kamenica za 1Lv. Mimochodem, podle nějakých studií je Kamenica nejlepším jihoevropským pivem vůbec. V umývárce nabíráme vodu“
3. Jestli to půjde, necháme bágly na Vihrenu na chatě a vyšlápnem si nejvyšší horu Pirinu a dále na Končeto. Pak zpátky na chatu. Zkrátka celodenní odpočinkový výlet bez zátěže, pro napravení zad z busu. „Po chvíli přicházíme k tomu slavnému a obávanému Končetu. Samotný „fenomen“ je ale bohužel jakoby vytržen z kontextu cesty, která ho zřejmě obchází zespodu zprava, takže jsme k němu museli na začátku vylézt a na konci od něj zase slézt na stezku, což byla asi nejobtížnější partie. Končeto ale co do náročnosti zklamalo, hřeben je sice z obou stran velmi exponovaný, ale jinak je to procházka. Po celé délce řetězy, tam, kde jsou staré, pozor na roztřepené dráty – roztrhly mi kůži na ruce. Po Končetu následuje travers a sestup do sedla před Vichrenem. Výstup na Vichren poměrně namáhavý, trochu je cítit nadmořská výška – člověk se rychleji zadýchá. Co se týče lezení, je zde několik málo těžších míst, ale v dobré obuvi žádný problém. Ze sedla převýšení 200 m. Na Vichrenu spousta lidí, řvoucí Bulhaři a velká skupina Francouzů, také Němci. Vrchol, ač se zespodu nezdá, je dost široký a hlavně dlouhý.“ ... „s narůstající výškou se ponořujeme do mlhy, takže výhledy skoro žádné. Na hřebenu nás čeká úsek jištěný ocelovými lany, který zvládáme i přes hustou mlhu (prý je to lepší, než vidět pod sebou propast).“
4. Záleží na počasí, jako ostatně vlastně furt, snad bude hezky a půjdem na jih na Tevno Ezero. „Když dojdeme na Tevne Ezero, ogaři si dávají pivo a čaj.“ ...“ Tevno jezero s obsluhovaným záslonem (spíše horskou chatou). Když tam dorážíme, dáváme si polévku (à 1 Lv), 2 omelety (à 2 Lv) a kaškaval. Jako 1. přinesou smažený kaškaval, který mylně považujeme za omeletu a Honza ho hned spořádá. Až opravdová omeleta nás uvádí na pravou míru. Kaškaval jsme čekali syrový.“
5. No a teď se rozhodnem jestli jít dál na jih a Pirin tak přejít do Melniku, nebo uděláme kolečko a budem se vracet na Vihren a do Banska. V případě přechodu, k chatě Pirin: „Od chaty ještě vystoupáme několik výškových metrů do sedla a odtud nás čeká k chatě Pirin už jen klesání. Nejprve prudce sestoupíme k Mitrovu jezeru, kde se David koupe. Dále už je klesání velmi mírné. Jdeme širokým údolím asi 2 hodiny, posledních několik minut lesem. Procházíme kolem chaty Pirin k restauraci Gorski raj. Zde je nám dovoleno na zahradě zdarma postavit stan. Večeříme v restauraci šopský salát (à 1,20 Lv, jehněčí polévku (à 1,20 Lv, hodně mastná, trochu krémová s kusy masa a rozvařenými nudlemi) a kebabčata (à 0,80 Lv, klobásy z mletého masa). To vše s chlebem. Navrch si dáváme jednu čokoládu za 2 Lv. U stanu se dojídáme betonovou kaší.“
6. Opět pokračujem buď do Melniku nebo do Banska. Opět v případě přechodu, k Melniku: „Po snídani na pařezu vyrážíme v 10h45 po cestě vedoucí nejdříve spíše do kopce a dále pak po zelené a červené na hřebínek. Na začátku klesání však začíná být na travnatých loučkách nesnesitelné vedro. Vzduch se hýbe opravdu jen občas. Narážíme také místy na špatné značení, hady a otravný hmyz. Od svatého Ilji vede červená značka dolů do vyschlého řečiště a tudy prakticky až Rožně, kam dorážíme hodně zpoceni a unaveni chvilku po třetí hodině. V jediné restauraci na návsi naproti pramenu si dáváme obvyklý šopák po 2,40 Lv a pivo po 1,20 Lv. Jak později naše bohaté zkušenosti z bulharských restaurací ukázaly, tak nejlepší obsluhu jsme našli právě zde. Jsme spokojeni (pivo nám rychle stoupá do hlavy) a hlavně ve stínu. O to horší je ovšem poté cesta k Rožeňskému monastýru. Je sice dost méně okázalý a hezký než ten Rilský, o to je ale zase příjemnější. V takovémhle horku však vzala prohlídka (vstupné je dobrovolné) za své. Cesta na Melnik pokračuje směrem za monastýr. Nejdříve stoupá k opravdu hezkému výhledu na opravdu zvláštní pískovcové melnické pyramidy a na Pirin. Prudké klesání nás opět dovádí nejen k šílenství, ale i k dalšímu vyschlému řečišti, kterým se po asi dvou kilometrech dá dojít až do Melniku.
7. Odpočinek v Melniku nebo Bansku. Melnik: „Ten nás překvapuje svou architekturou a také dobrým stavem většiny staveb. Zdá se, že je i dost turistický, všude nacházíme upoutávky na vinné sklepy, restaurace, hotely. I my začínáme hledat ubytování, které přichází více než záhy. Kousek před návsí nás „přepadá“ jeden domorodec a žene nás do privátu – menší trojlůžák s koupelnou a WC. Za 20,- Lv za všechny tři je náš. Naše únava hlavně z horka to bere za nás všemi deseti. Zkulturňujeme se a vyrážíme kolem sedmé na večeři a nákup vína (2,- Lv/láhev). Cestou potkáváme českou partu z Majlovice, která čirou náhodou bydlí úplně ve stejném privátu. Plánujeme s nimi malý večírek u vína a oni nám doporučují restauraci (zhruba 6,- Lv na osobu – salát, pivo, hlavní jídlo). S obsluhou jsme ale nespokojeni. Na kávu proto odcházíme do jedné z četných kaváren na hlavní třídě. Vracíme se na pokoj a do půlnoci trávíme příjemně čas s našimi kamarády. Sdělujeme si hlavně zážitky z hor (hlavně pak sestup k Rilskému monastýru onou „zkratkou“). Také dostáváme registrace s razítkem jednoho prý luxusního hotelu a domlouváme s šéfem na zítra na devátou ráno odvoz v sedmi mikrobusem do Sandanski za 2,-Lv na hlavu.“
8. Přjezd na Rilu, zvolili jsme vstup přes Kostenec, odkud se nějak musíme dopravit do chaty Gurgulica, kde bychom přespali, nebo už konečně zakotvíme někde v lese...furt samé chaty taky...
9. Výstup přes vrch Belmeken, sedlo Premkata k chatě Belmeken. „Procházka“ východní částí Rily – prý nejhezčí. „Od Gurgulici vede společně žlutá a červená značka, hned nad chatou se stoupá podél strmé lesní cesty. Značky si trasu zakracují po ještě strmějších pěšinách, ale dá se jít po té lesní (široké pro auta). Z rozcestí žluté a červené se stále stoupá příkře lesem. Les končí až u zaslonu, odtamtud značka stoupá klečí, pak mírně po hřebínku. My dále sešli ze značky a na Belmeken šli přes Soklovsky Vrah, značení je ale dobré, právě bylo zrenovované. Výhled je na jezero Belmeken, které leží na rozhraní dvou povodí - má dvě hráze. Výstup od Gurgulici na vrch Belmeken (2625m) je solidní nářez. Ze sedla Premkata lze za půl hodiny sejít k vyhořelé chatě Belmeken.“ Tady spíš spaní ve stanu mimo chatu. Na chatu se zachází.
Gurgulica – Belmeken: 9h – „pomalu,ale na dno svých sil“ - voda občas - nahoru1500m - dolů 450m
10. Pochod po hřebenu do sedla Zavračica, poblíž chata Zavračica „dál se pokračuje po hřebeni lidmi naprosto opuštěnou krajinou, kterou obývají jen volně se pasoucí stáda koní. Nejde se přes vrcholky, ale po úbočích, takže cesta je velice příjemná. V údolí Kazana má chýši a pár dobytka bača. Přechod východní Rily Belmeken-Zavračica je asi ta nejhezčí část Rily, hlavně proto, že je turisty takřka nenavštěvovaná.“
ch.Belmeken-sedlo Zavračica: 6,5h – pohodově -voda ano - nahoru 900m, dolů 750m
11. Bágly bych zase nechal, asi na chatě Zavračica, jestli to je možné a bez báglů provedem výstup na nejvyšší horu Balkánu. Mňam. Maruška bude vědět, stejně jako další část, která se bude krýt s tím co už šla. „Ze sedla Zavračica se stoupne na Mančo a přes sedlo na rozcestí na Mariški Vrahu (hřeben a stoupání by šli obejít údolím Ropalského potoka, výstup do sedla pod Mariški Vrahem není velký ani náročný). Tam se stýká východozápadní hřeben ze severojižním. Na sever se přes dvě skoro 2800m vysoké hory sejde do sedla před Musalu, a ke zdolání nejvyššího vrcholu Rily i celého Balkánu už jen zbývá vydupat 300m vzhůru. Na vrcholu Musaly (2925m) je výzkumná stanice a občerstvení. Ze severu sem táhnou mraky lidí od Borovce/chaty Musala.“
12. Docela náročná etapa, dojít ze Zavračice, přes sedlo Džanka a z hřebenu sejít k chatě Ribni Ezera. Samé jezírko tam je. „ze sedla Džanka se na jih mírně stoupá, pak trochu prudčeji na Kovač. Velkým obloukem a mírně se obchází údolí s Kovačskými Ezery, jemně se přejde vyvýšeninu Čemerna-Vapa a Skalec se obchází po skaliskách. Sestup k Rybným Ezerům je prudký spád po serpentinách. Od Rybnych Ezer se dá jít nudně po silnici do Rilského Manastýru, ale lepší je cesta přes Maljovicu.“ A my budeme chtít přes Maljovicu.
13. „Takřka rovně se jde před hřeben Marinkovica, na něj se zprudka stoupne a po vršku mírně na západ. Cesta se lomí na sever, zpříkra klesne a klečí z kopce se dojde k zaslonu Kobilino Braniště. Od něj výstup na úbočí hřebenu, mírně na západ a prudký závěrečný výstup na Popovokapski Preval. Po kamenech a dolu k Strašnotu Ezeru (zaslon), a pak mírná i prudká klesání hodně dolu k chatě Maljovica. Plno lidí.“
Ribni Ezera – Kobilino Braniště 3,75h, normal, voda na začátku, nahoru 550m, dolů 550m
Kobilino Braniště – Maljovica 3,25, rychle, voda ano, nahoru 500m, dolů 700m
14. Výstup na horu Maljovicu a šešup k Monastiru. Podvečer v klášteře, mniši, mše, langoše. „Od chaty se nejdřív stoupá mírně, pak ale velmi prudce k Ezeru Elenski. Od něj strmě do sedla mezi Maljovicou a Elin Vrahem. Pak už jen mírně a na vrchol Maljovici (2729m) je pohodová odbočka. Dále na východ se jde kus po hřebeni mírně, a pak se odbočuje po modré po stráni přímo dolu do Rilského Manastýru. Sestup (o 1500m!) je to ostrý a dost únavný, nahoru bych to rozhodně jít nechtěl.“....“ Rilský Manastýr je největší a nejkrásnější klášter v Bulharsku. Tvoří ho čtyř/pětipatrové budovy zázemí a pokojů kláštera v nepravidelném mnohoúhelníku, z vnějšku holé zdivo, zevnitř malované dřevené ochozy. Uprostřed tohoto dvora je zvonice a malovaný kostel. Ikony jsou jak z venku, tak naprosto všude i uvnitř. V klášteře je plno mnichů, kteří mají často bohoslužby, a je zajímavé sledovat jejich svolávání a poslouchat zpěv mužských sborů. Do kláštera se sjíždí věřící z blízka i z daleka, modlí se, líbají ikony, klaní se před mnichy... Vstup do kláštera je zdarma, muzeum za 10L. Z jedné strany kláštera je parkoviště, z druhé pár domků se suvenýry a skvělá pekárna s čerstvým chlebem a mekitzi. Vše je sevřeno hlubokým údolím, které tvoří krásné a vysoké horstvo.“
ch.Maljovica-hora Maljovica 2,5h, normal, voda v 1.polovině, nahoru 750m, dolů 0m
h.Maljovica-Rilský Manastýr 3h, pohoda, voda ne, nahoru 50m, dolů 1650m
15. Cíl dostat se do Sofie a tam se někde ubytovat, třeba v parku. Takže ráno možná zevlovačka v Monastiru.
16. V 11. jede bus ze Sofie
17. Snad co nejdřív v Brně a Praze a hurá domů.
